Potkali jsme se a prožili společný týden - kdysi - před 42 lety. Bylo mi patnáct let, byly prázdniny a rodiče mně pustili na čundr s partou o trochu starších holek a kluků. Pustili mně proto, že to byla parta věřících z okolních vesnic a proto, že jel i můj starší brácha. 

On se jmenoval Petr. Bylo mu 18. Měl krásné tmavé oči. Pokukovali jsme po sobě, u táboráku i v hospodě jsme si náhodou sedali vedle sebe, nebo tak, abychom na sebe dobře viděli. Párkrát jsme se náhodou dotkli rukou. Nic víc....Po návratu z čundru jsme se už neviděli. Já jsem brzy začala chodit se svým mužem, a na  vroucí pohled těch krásných očí jsem zapomněla. 

Setkali jsme se nedávno. Jeli jsme s manželem na duchovní obnovu. V koutě tam seděl chlap, o židli vedle sebe měl opřené dvě francouzské hole. "Nevíš  proč na tebe tamhleten chlap pořád kouká?" ptal se manžel. Byl to on. Šedesátiletý, o berlích...ale oči krásné jako kdysi. Šeptala jsem manželovi příběh jedné lásky-tak platonické a cudné. 

Upřímně se smál a řekl:"tak nás představ, babi".....A tak jsme si při obědě sedli ke společnému stolu. Už jsme se nestyděli a tak mezi řečí o tom jak žijeme,  jsme si po těch desítkách let-před mým manželem- konečně vyznali, jak moc jsme se jeden druhému líbili. 

Na rozloučenou řekl Petr mému manželovi-celej život jsem hledal holku, která by se mnou lezla na skály. Nenašel jsem.  Teď hledám nějakou, která by mi pomohla do schodů:-)