Včera přišel na návštěvu vnuk Tonda. Hráli jsme spolu na kytaru a při listování v Hosaně jsem narazila na písničku, při které jsem se hluboce zasnila a zavzpomínala :-)

Byly prázdniny. Bylo nám 17 let a jely jsme s kamarádkou na tábor. Tím "táborem" byla fara v Trmicích. V té době tam měla naše diecéze svého biskupa Karla Otčenáška ve vyhnanství. (Na biskupství v Hradci Králové seděl pro tehdejší mocné přijatelnější člověk)

Asi dvacet lidí v mém věku, společná "ložnice" s ještě deseti dalšími holkami. Fronty u jediného záchodu, společné vaření a mytí nádobí, legrace při utírání, kdy se s utěrkou chodilo dokola kolem stolu....A taky ranní chvály před snídaní, krásná polední a večerní modlitba v jídelně u stolu. Každodenní mše svatá v kapli, která byla vybudována z chléva. 

Nejvíc ale vzpomínám na duši toho všeho-tetu Marcelu. Byla sekretářkou a šoférem otce biskupa. Byla organizátorkou, nákupčí, ekonomickou náměstkyní, supervizorkou a strážkyní, kdykoli na faře zazvonil někdo nezvaný-rozuměj církevní tajemník. To bleskově dokázala uklidnit dvacet štěbetajících mládežníků a odklidit je z případného dohledu na půdu fary. Jak odvážní a téměř jako disidenti jsme si připadali:-)

Marcela byla ale především naší duchovní rádkyní. Mohli jsme za ní přijít s čímkoli, co nás zajímalo, trápilo. Byla smiřitelkou a zažehnávatelkou rozbrojů a hádek, visely-li ve vzduchu. A ono bylo umění zvládnout divokého zpěváka Petra, který neustále provokoval trochu nerudnou přísnou Bohunu. A ochránit před pýchou vysmátého milého kluka kterému jsme říkali Večerníček a který byl tak hezký, že jsme soupeřily o jeho přízeň.... Nikdy nezapomenu na tichého férového kluka Jožana, který se pak stal knězem. A na Hanýska a jeho dívku Ritu. Na jejich krásný moravský přízvuk. 

Vzpomínám na písničky, které tam zněly od ráno do večera. Takovou naší hymnou byly Žalmy v horách-čtyřakordová písnička, kterou jsem včera v té Hosaně objevila, a která začínala slovy: Když struny kytar strhané-kdo Ježíše se zastane-Jidáš s partou přichází-a nám se chce tak ještě spát....

Den co den jsme tam u stolu do noci vedli diskuse o své víře. Ptali se a Marcela klidně naslouchala a odpovídala. Přiznávali jsme upřímně, jak těžký je žít svoji víru ve třídě kde není ani jeden věřící. A vyznávali svůj strach.A povzbuzovali se vzájemně, že vytrváme.

Tuším, že jsme tehdy na faře v Trmicích za tuhé totality 70. let řešili totéž, co mí rodiče v 50. letech s jakýmsi otcem Josífkem, moje děti v devadesátých letech na Vesmíru a moje nejstarší vnučka teď. Protože

- pořád "nás" je tak málo

- pořád je stejně nelehké obstát ve své víře, mluvit o ní, ustát výsměch

- pořád se bojíme toho o čem jsme zpívali v další sloce té písničky, že "zbabělost nás rozdělí a vojáků zlé povely řeknou že už skončily Ježíšovy zázraky..."

Ale pořád je s námi Ten, v kterého jsme uvěřili. Protože On to slíbil..