...říkával náš nejmladší syn, když byl maličký a my jsme s ním chodili na procházku do jednoho místa nedaleko našeho domu.

Nedávno jsme se s kamarádkami takybabičkami  bavily o tom, že některé malé děti "vidí a cítí" to, co my dospělí vidět a cítit nedokážeme. Jedna trochu vyděšeně vyprávěla o svém malém vnukovi, který občas tvrdí že někoho vidí a povídá si s ním. Třeba je zblblý z uřvaných postaviček na TV déčko....říkala. Je to ožehavé téma. Vždycky to trochu smrdí nějakým zvláštním tajemnem, něčím v čem neradno se hrabat.

My jsme to zažili s naším nejmladším synem. Žijeme na kraji krásné vesnice a když jsem byla na mateřské, denně jsem s dětmi chodila na procházky. Do míst, kde se náš nejmladší tak bál se jde kolem této kapličky se sochou Panny Marie.

Pod kapličkou je dům-takzvaná "Hákova chata", kde se narodil známý fotograf - náš jmenovec ☺viz tady 

A tím místem je obrovská louka, lemovaná lesem s houbami, borůvčím a malinami. Je tam ticho, nemůžou tam auta. Málokdy tam někoho potkáme. S partou kamarádů jsme si tam když jsem byla malá, hráli na indiány. Louka vypadala jako prérie a v lese jsme se skrývali před bandity:-) V jednom místě té louky je skupina velikých kamenů jakoby zasazených v zemi. Tam jsme chodili dupat a poslouchali ozvěnu toho dupání. Vymýšleli jsme si, že je tam asi poklad, že je tam pod zemí tajný hrad...připadalo nám to krásně tajemné. Děda s babičkou vyprávěli, že ta louka byla kdysi kdysi dávno bojištěm a že tam pod zemí tlí těla zabitých koní a jezdců - a že proto to místo nese jméno Mrchoviště. A že tam straší. Pro nás to byla pohádka, kterou si vymysleli, abychom jim tam neutíkali, když nás měli hlídat.

A pak jsem do těch míst jezdila s kočárkem, ve kterém spal náš nejmladší. Ikdyž tvrdě spal, tam se vždycky probudil a spustil řev. Když jsem tam s ním později chodila, odmítal nekompromisně na tu louku vkročit se slovy-tady se bojím maminko!! Když ho jeho nejstarší sestra se svým chlapcem vzali na procházku okolo naší vsi a domů se chtěli vracet přes tuto louku ale z druhé strany, začal hrozně řvát a pak omdlel. Přinesli nám ho tehdy domů s teplotou....

Měla jsem strach a s omluvou, že se možná jedná o zbytečnou hysterii o tom řekla našemu knězi. Nevysmál se mi. Vzal Péťu za ruku a pomalu prošli to místo spolu. S modlitbou, žehnáním, prosbou....

Nevím, co to duní, když se zadupe na těch kamenech. Ani jestli opravdu na té louce byla bitva a prolévala se tam krev lidí a koní. Jedno vím ale jistě - našemu "malému" je už 22 let. A do těchto míst se už 18 let nebojí chodit.....☺